64.

Máme před sebou poslední den na Bali a vlastně celkově v Indonésii. Dneska by to mělo být přesně 30 dní, co jsme se sem vrátili ze Singapuru (turistické vízum na 30 dní). Večer v 19:45 už letíme pryč, měníme destinaci a vrhneme se na poznávání další jihoasijské země – Malajsie. Zatím máme v plánu prozkoumat metropoli Kuala Lumpur.

Celé dva měsíce pozorujeme surfaře jen z pláže a říkáme si, že jednou do toho jít musíme a dneska je ten den D. Naši noví priatelia ze Slovenska již nějaké zkušenosti s tímto prknem mají a tak se nám nabídli, že nám dají základní zaškolení.

S Peťou a Marianem jsme se seznámili v Canggu. Jsou to dva moc milí a šikovní lidé. Vzali si vilu do pronájmu a přes Airbnb ji pronajímají dále turistům. Péťa letos vydala skvělou knihu Smoothie recepty a její Marián je programátor. Ideální práce pro nomádění na Bali. Ještě s námi jdou další Češi a Slováci právě z jejich vily a Hanča, kterou známe taky z Canggu a byla s námi na Nusa Lembonganu.

Poslední den na pláži v Seminyaku

Poslední den jsme se rozhodli strávit na pláži v Seminyaku, kde už jsme byli hned ze začátku našeho pobytu na Bali. Naše dojmy byly hodně rozporuplné, špinavé pláže a moc velký rozruch po městě. Nakonec měníme názor a Seminyak není až tak zlý. Z pláže se stala čistá, uklizená příjemná pláž a v žijícím městě se to pár dní vydržet dá. Naopak je to docela příjemná změna po pár dnech mimo civilizaci 🙂

Po shlédnutí předpovědi přílivu a odlivu, přičemž příliv by měl vrcholit v 11:15, máme domluvený sraz v 10 hod. ráno na pláži Double Six Beach, která je vhodná právě pro amatérské surfaře jako jsme my dva. Než jsme přijeli do surfařské velmoci Bali, neměla jsem ponětí, jaká alchymie je vychytat ty správné vlny. Pro začátečníky je samozřejmě lepší jít do menších vlny, ale pravidelných, aby na ně nemuseli dlouho čekat. A pak je taky fajn, že tady není taková hloubka a v klidu postačíme.

Půjčujeme si obří začátečnické surfy (jsou stabilnější) na pláži u chlápka pod slunečníky s nápisem Made Kolu, jejichž velkou předností je cena za celodenní pronajmutí lehátka se slunečníkem za 25 000 IDR (50 Kč) a 50 000 IDR (100 Kč) za jedno surfovací prkno.

První jízda na surfu

Už včera jsme provedli přípravu zkouknutím Youtube videa se základním knowhow tohoto sportu a na pláži dostáváme další zaškolení od zkušenějšího Mariána. Na souši to nevypadá tak složitě, pojďme to prubnout v moři 🙂 I když dopoledne není moře ještě úplně OK, kluci se větších vln nebojí, berou prkna, trička (pak se to na prkně tolik neklouže a neodřete se), suchým zipem přidělají surf ke kotníku (to má taky svoji funkci, že vám surfík neuplave 🙂 a jdou na to.

Nervózně přešlapuju na pláži a pozoruju, jak se kluci perou s divokými vlnami. Není to sranda dostat se na to správné místo, vyšplhat se na prkno a svést se alespoň v leže hezky s vlnou. Ale jo, docela jim to jde a zkouší se i postavit. Moc dlouho to nevydrží a hlava nehlava padají dolů. Není tady moc hloubka, takže bacha na odřená kolena. Au, jeden z kluků dostal prknem do nosu a už teče červená, to nám to hezky začíná.

Matěj se nevzdává a až do úplného vysílení maká, pádluje, nalejzá na surf, padá a chvílema i jede 🙂 Abyste si nemysleli, taky jsem to šla vyzkoušet, ale až po poledni, kdy byly o něco menší vlnky. Pěkně s plným žaludkem (to nebyl dobrý nápad) a jde se na věc. Mám divnej pocit z toho přivázaného surfu na noze, ale musím to zkusit, bez toho bych z Bali přeci nemohla odjet.

Už samotné překonání vln s prknem v ruce je náročné, vlny mi šplýchají do ksichtíku a se slanou vodou v očích nic nevidím. A to buďme rádi, že netřeba tolik pádlovat, když ve vodě postačíme. Uf jsem na místě a čekám na tu svoji vlnu. Každou chvíli mě přitom nemilosrdně namele další a další. Tak už se konečně šplhám nahoru a párkrát se vleže povozím, k profi postoji se ani nedostanu, ale aspoň si udělám fotku na pláži, když ne v moři 🙂

Kluci jdou ještě párkrát do moře. Je vidět, že je surfování chytlo. Ale chce to hodně tréninku, aby se člověk zlepšil. Matěj se do toho pustil natolik, že i s natrženým palcem u nohy pokračuje dál. Však slaná voda je tou nejlepší dezinfekcí.

Odpočíváme v lehátkách a každou chvíli odmítáme pochybné hodinky, docela pěkné kšiltovky, šátky a korálky na ruku od plážových prodejců. Obdivuji, jakou mají výdrž. Pětkrát je natvrdo odmítnete a za dvacet minut přijdou s úsměvem znovu. Dokonce malé děti už se dali na dráhu obchodníků a vehementně nám nutí jejich náramky.

Bali se s námi loučí deštěm

Schyluje se k dešti a tak z pláže vyrazíme do hotelu sbalit bágly, do prádelny pro vyprané věci, pak na poslední balijské jídlo Nasi Campur (od všeho něco – rýže, tempeh, tofu, nudle, zelenina, vajíčko, maso a pálivá omáčka) a nejlepší mangové smoothie. Posedíme s našimi slovenskými bratria a tak nějak se loučíme, s tím že se určitě potkáme zase někdy na Bali a nebo v jiné zemi.

Na závěr celého Bali pobytu si dopřejeme jak jinak než balijskou masáž celého těla, hodina relaxace je po surfování to pravé ořechové. Čas letí hrozně rychle a nám se nedaří chytit Ubera na letiště, nezbývá nic jiného než vzít Taxi. Za našich posledních 88 000 IDR (které jsme měli ještě na jídlo na letišti) usmlouváme taxikáře u hotelu a jsme rádi, že se nám podařil sehnat odvoz.

Průser na letišti – překročili jsme víza!

Jsme překvapeni, jak to na letišti odsejpá, žádné fronty u odbavení, všude jsme skoro první, paráda. Na řadě je imigrační, v klídku ukazujeme pasy s letenkami a čekáme, až náš znuděný úředník se sluchátky v uších pustí dál. S kým to letíte? Tady s tím pánem, ukazuju na Matěje. Tak si běžte vedle ke kolegovi, netváří se moc přívětivě.

Zjistili, že jsme přetáhli vízum o 1 den. Jak je to možné? Nechápavě čučím na razítko v pasu, ale to už nás vedou do vedlejší kanceláře, kde se asi řeší průsery a vybírají se pokuty. Pořád nevěřím vlastním očím a uším, počítám dny, ale to nám nepomůže. V systému jim jasně svítí 31 místo 30 dní. Takže 600 000 IDR  (1 200 Kč) pokuta za překročení (1 den = 300 000 IDR na osobu). Ještě k tomu neberou karty, takže Matěj maže k bankomatu a já se zatím snažím ukecat úředníka, jestli nemají chybu v systému. Bohužel, špatně jsme si to spočítali a za blbost se platí.

OK, zase tolik se nestalo, ale příjemný nám to moc nebylo. Naštěstí máme časovou rezervu, takže stíháme jedno jídlo (zase Nasi Campur) a nákup magnetky ve tvaru Bali. Hola hola nasedáme, Air Asia už nás vítá na palubě. Tříhodinový noční let nám uplyne jako nic a už přistáváme v Kuala Lumpur, ale o tom už v dalším článku 😉