Vstávat a cvičit

Po devíti hodinách spánku mi zvoní budík, poprvé, podruhé, potřetí… OK, vstávám, vymotávám se z eroticky růžové moskytiéry, i když je teprve pár minut po šesté ráno, budu nekompromisní. Venku je ještě šero a jsou slyšet zvuky hmyzu, ptáků, gekonů, hadů? Lepší nevědět Snažím se být potichu, ale nemyslim si, že by o mých krocích nikdo nevěděl. Jdu se protáhnout k bazénu. Užívám si pohled na brčálově zelené rýžové pole – skoro stejná nádhera jako z naší Benešovky.

Snídaně v naší režii

O něco později už si připadám jako v teple domova – tedy u plotny. Dneska připravujeme nejvíc nejlepší snídani pro všechny ve vile – vajíčka s cibulkou a slaninkou. Teda vajíčkového mišmaše se ujal Matěj, to je jeho specialita. Já dělám, že něco krájím a vůbec tu marakuju neužírám.
Když je hotovo, všichni náhodou vstávají a vrhají se pro telefony, aby se mohla spustit fotící smršť.  Dnešní snídani bych nazvala královskou, vajíčky a samochválou jsme opravdu nešetřili.

Bali – Coworking Outpost

Do báglu házíme noťasy, nabíječky, opalovací krém, plavky a další věci, co potřebujete na práci v klimatizovaném prostoru a vyrážíme směr Coworking Outpost v Ubudu. Na recepci vysolíme jednodenní vstupné 190 000 IDR (tedy necelých 400 Kč na osobu) a hledáme svoje místo mezi ostatníma.

Jsou tu dvě patra – v prvním je hrobové ticho, aby byl klid na práci a nahoře si můžete blbnout třeba na kruzích. Jinak tu jsou ještě Skype místnosti, voda gratis, uvaří vám tu kávu, zařídí oběd, dá se jít do bazénu vedle do hotelu, co víc si přát. Robustní připojení k internetu selhalo za tento den jen jedenkrát.

Každý si tu pracuje na svém nebo alespoň dělá, že pracuje. Většina nasadí sluchadla a jede si svoje. Já dělám, že píšu blog a docela se mi to i daří. I přes pracovní nasazení se nám ale moc nedaří dodržovat nápis „Please be quiet while sitting in the Study„. Každou chvíli nás tady týpek, co vypadá jak Steve Jobs, napomíná. Je to jeden ze spolumajitelů coworku a píše tu knihu.

Za opicemi do Sangeh Monkey forest

V mezičase jsme se vydali do opičího pralesa, který jsme včera už nestihli. Je to 5 min na motorce z coworku. Opičí přátelé už nás vítaly před branou vstupu, byly všude – před plotem, za plotem, na plotě, na silnici – popíjely tam ovocný pivko z plechovky, ale nijak zvlášť jsme je nezaujali. A ejhle! Zase jsme to nestihli, pan vrátný nám zabouchl před nosem. No nevadí, prohlídka kolem plotu taky nebyla špatná.

Nejobyčejnější je nejlepší – jíme u někoho doma

I když jsme byli na obědě ve warungu Mama tady vedle, tak rýže je fakt hladová… jedeme tedy náhodně dál za město a náhodně zastavujeme u silnice. Vidíme otevřený domeček, v tom domečku stoleček (se špinavým igelitovým ubrusem), u stolečku židlička… v kuchyni Balijka, a tak se ptáme chlápka, co tam stál u ošuntělého grilu, jestli tam něco vařej. Jasně, pojďte dál, posaďte se, vítají nás radostně u svého stolu. S Matějem nadšeně pozvání přijímáme, máme rádi tenhle typ stravování, kdy si připadáte, že jíte u někoho v obýváku. Nefunguje tady nic jako jídelní lístek, přinesou vám to, co zrovna mají uvařeno.

Ženská nám přinese rovnou dvě misky asi s polévkou… dotazuji se, zda je to Bakso, místní specialitka – vývar z kuřecích pařátků, o kterém jsem zrovna včera četla. A jupíí, je to tak – mám radost, že jsme tuto delikatesu objevili. Polévka nám šmakuje. Knedlíčky plavou v kořeněné vodě, cítím zázvor, možná koriandr. Další chod je, jak jinak, než kopec neochucené neslané nemastné rýže, která nám ve finále i chutná a mleté maso na tyčce + chilli omáčka + ledový čaj. Za to všechno platíme 80 000 IDR a spokojeně drandíme zpátky ke strojům do Outpostu.

Zažráni do monitorů, později do banánových palačinek, vydržíme bez pár desítek minut téměř do půlnoci – slušná šichta. Matěj má radost, že dodělal kampaň, na kterou tak trochu zapomněl a já tady dočmarikuju kus blogu – v mezičase dalších důležitých činností :-).

Dobrou…