Dnes je před námi poslední necelý den v Singapuru a návštěva Arabské čtvrti. Večer ve 21:30 odlétáme zpátky na Bali. Po ranním fazolovo-vajíčkovém nášupu s litry kávy si sbalíme pár švestek a s prosbou necháváme naše dvě malá zavazadla na recepci.

Kino v Singapuru

Míříme směr jedno z nekonečně mnoha obchodních center. Hlavní je, že se tam má nacházet i kino FILMGARDE CINEPLEX. Jo, dneska chceme zkouknout Fifty Shades Darker a zažít tak atmosféru v singapurském bijáku. Film jsem s velkým nadšením vybrala já, s menším nadšením ho Matěj akceptoval 🙂 Centrum hýří všemi možnými obchody se vším možným i nemožným zbožím. Ani nemám chuť nic prolézat, jen se zaseknu v Sephoře a mám tam svoji půlhodinovou holčičí chvilku. Svět vůní a všech těch krémů mě uvedl v úplné zapomění o čase.

Matěj si ani nevšiml, že jsem zmizela a dobu na mě čekal v atriu nákupního centra. Od hlavy až k patě navoněná a namazaná už ho následuju po eskalátorech do prostor kina. Kupujeme lístky za slušných 13 SGD na Padesát odstínů temnoty od 16:15.

V rámci poznávání města se ještě chystáme do Arabské čtvrti. Nejdříve se ale prodíráme tržnicí s jídlem, džusama, oblečením, kabelkama, krytama na telefony a dalšíma krámama. Připomíná mi to naše vietnamské tržnice. Všechno je podzřelé levný a jsou tu fronty nenasytných zákazníků. Jediné co potřebuju je vteřinové lepidlo na rozlepené sandále. V obchodě, kde je vše za 1 SGD seženu vteřiňák se slonem a jsem spokojená.

Venku začalo solidně lejt, teď by bylo vhodné schovat se do toho kina. Jdeme na rychlý oběd do jednoho fastfoodu obchodního centra. Mají tu zajímavý systém na odbavení zákazníků. U vstupu obdržíme žeton s číslem. Jídlo si objednáme u okýnka a na oplátku dostaneme číslo s čipem, který zapípá, až bude jídlo hotové. Platí se až při odchodu v pokladně. Gyoza (opět plněné knedlíčky, masem a zeleninou) s wasabi a sojovkou za 6 SGD a Matěj si dal kuře teriyiaki s rýží (7 SGD).

Obsluha nám lístky na film bezproblémů přebookuje a za půl hodiny už sedíme v pohodlných sedačkách jako u nás v Cinestaru. Jen jsme byli v menším sále s trochu menším plátnem. Lidi tady chrastěj popcornem, chipsama a srkaj Colu stejně jak v ČR 🙂  Film běží v angličtině s čínskými titulky, takže se musím pořádně soustředit. Knížku jsem četla, tak mi toho snad moc neuniklo. Na tento film máte určitě svůj názor. Je to taková pohádka, ale mně se líbil 🙂

Na Arab street si dejte Murtabak

Přicházíme k ulici, kde se nachází arabská čtvrť Singapuru. Zaujme nás do očí bijící Sultánova mešita s masivní zlatou kopulí. Honem, zrovna svolávají k modlitbě. Po ulicích chodí zahalené ženy v krásně zdobených burkách. Však všude kolem jsou obchůdky s látkami, nejspíš pro tyto účely. Pak se nás snaží nalákat do prodejny se zdobenými koberci, že by nám ten tepich nechali poslat do ČR – děkujeme pěkně.

Zakotvíme v Zam zam hned u mešity, prý nejlepší muslimská restaurace v Singapuru, prozrazuje cedule venku. Muslim nás usadí k malému stolku v těsné uličce, kde proudí davy lidí. Vyzkoušíme Murtabak. Vypadá jako štrůdl plněný kuřecím masem, vajíčkem a je podáván s nepálivou červenou a pálivou žlutou kari omáčkou. Aby toho nebylo málo, k tomu jehněčí maso s rýží a další žlutou omáčkou s bobkovým listem. K pití jsme si oblíbili ledový čaj s mlékem – Teh tarik. Jídlo nám moc chutná, zajímavě kořeněné, ale druh nedokážu identifikovat.

Proběhneme trhem, žádné zboží nás neoslovilo a opět prší. Takže už šup šup na hotel pro věci a SMRTem na letiště. To jsem ještě nezmínila, že SMRT je zkratka pro singapurské metro a taxiky.

Opouštíme Singapur, vízum na Bali na dalších 30 dní

Metrem jsme z Bukitu do půl hodiny na letišti. Vyzvedáváme letenky a vše je mnohem rychlejší bez odbavovacího zavazadla. Na další cesty už se budeme vydávat asi jenom s příručákem. Ohodnotíme úředníky na imigračním, následně uklizeče WC nejveselejším smajlíkem a poslední money jdeme utratit do Starbucks. Káva se zákuskem je k večeři přeci ideální volba.

Posilněni na cestu vyrážíme vzhůru do oblak s červenými Air Asia. V letadle vyplňujeme papír Declaration, nic k proclení nemáme. Takže se rychle vymotáme z letištní haly. V úschovně na nás čeká náš otravný velký bágl a vedle ještě otravnější až naštvaní taxíkáři. My na ně dlabeme a už jako mazáci objednáváme Uber. Slovo Uber nesmíme vyslovovat příliš nahlas, jinak by nás ukamenovali. Používáme „Účko“.

Po objednání Účka mi řidič volá, že tak daleko jet nemůže, ale prozíravě nabízí mimo aplikaci za 300 000 IDR. To se asi zbláznil. Po sálodlouhých zprávách a po tisícém odmítání gangu taxikářů pro nás přijede Uber, co objednal ještě Matěj. Většinou to sichrujeme a objednáme oba, protože většinou trvá, než nám cestu někdo potvrdí.

Za 100 000 IDR nám milý týpek pouští indonéský techno a už se vezeme do Canggu, našeho výchozího bodu příštích dvou týdnů. Od posledního příletu na Bali jsme se hodně naučili. Třeba, že platit 450 000 IDR za taxík do bližšího bodu než jedeme teď, je opravdu nesmysl 🙂

Letiště v Singapuru mě baví 🙂